Přátelé stromů,
nevím, kolik z vás někdy zašlo do parku v Předklášteří, aby se pokochalo krásou tamních stromů a keřů. Jsem jedním z nich. Tak mi dovolte touto formou představit se všem. Český název zní kaštanovník jedlý, latinsky Castanea sativa. Pro Angličany jsem Spanish chestnut, v Německu zase Echte Kastanie, Francouzi mne nazývají chataignier, Italové castagno. Zařazují mě do čeledi bukovitých. A čím vás mohu zaujmout? Statným kmenem s hnědošedou rozpraskanou borkou, silnými větvemi, kožovitými až 30cm podlouhlými listy,silně vonícími květy-jehnědami nebo snad majestátní korunou? Máloco se může v tomto ročním období vyrovnat mým plodům. Jsou skryté ve velmi pichlavých číškách, ale kdo má chuť a trpělivost, pochutná si. Znáte přece horkou pochoutku – pečené kaštany? Moje cesta k vám byla zajímavá. Park vznikal zásluhou obyvatelů Bauerovy vily. Kdysi to býval honosný dům někdejšího majitele cukrovaru. Základní kámen s datem 16.5. 1874 je uložen v Podhoráckém muzeu. Pan domácí měl nevšední, záslužnou myšlenku – každý z jeho vzácných hostů bude mít čest vysadit na pozemku kolem vily nějakou dřevinu. A tak jsem se ocitl ve společnosti například platanu javorolistého, douglasky tisolisté, jinanu dvoulaločného, dalších a dalších. Přijďte se podívat.
Váš kaštanovník jedlý

Zmíněný Jeřáb břek roste na skalnatém podloží hřebene Vinohradu ve smíšeném lese obklopen převážně duby a buky ve stáří zhruba 100 let. Zajímavé je to, že tento výrazně teplomilný druh zde dobře prospívá v nadmořské výšce rovných 500 m.n.m. S největší pravděpodobností zde nebyl vysazen uměle, ale uchytil se zde přirozenou cestou. Odpovědět na otázku, kde se vzal tento neobvyklý strom v našich končinách, nám může pomoci znalost využití jeho dřeva. Pro svou tvrdost a rozměrovou stálost se břek používal hlavně na výrobu různých měřítek, tkalcovských člunků a špulek. Uvážíme-li, že tkalcovství bylo v jistém období hlavním zdrojem obživy místního obyvatelstva, máme tu určitě důvod k pokusům pěstovat břek i v našich končinách.

Všichni určitě znáte rčení „sisyfovská práce“ které označuje nesmyslnou, bezvýchodnou činnost, ze které nikdy nemůže být žádný užitek. Tento pojem vznikl díky bájnému Sysifovi, kterého soudci mrtvých potrestali tak, že musel do kopce tlačit obrovský kámen, který mu však vždy těsně pod vrcholem vyklouzl a svalil se dolů. Sisyfos tak musel začínat stále znovu a znovu. Pinus Sisiphus svůj kámen na rozdíl od tohoto Řeka svůj kámen nikam valit nemusí. Jeho posláním je chránit pře tím balvanem nejen pocestné, kteří se vydají na horu Květnici, ale i samotné město. Tento strom si zaslouží naši největší ochranu a péči. Představte si tu hrůzu, kdyby se Pinus Sisiphus unavil, jeho kořeny povolili a balvan by se zřítil do města. Pobořil by domy, prorazil kašnu a zatarasil vchod radnice. Pak by musel někdo z radních vzíti na sebe roli řeckého krále Sysifa a vytlačit balvan zpět na kopec - ovšem nikde není záruka, že se mu těsně pod vrcholkem nevysmekne a neskutálí zpět dolů.

Na rozdíl od Titána Atlase nenese nebeskou klenbu celého světa, ale na svých bedrech vší silou drží skálu na samém vrcholku Sýkoře o kterou se opírá obloha nad celým Tišnovskem. Člověk se ji sice snaží mermomocí propíchat různými anténami ale zcela bez úspěchu. Acer Atlantus svoji skálu ponese na věky věků dokud nezkamení jako jeho kolega Titán Atlas. Dejte si na něj ale pozor, abyste nedopadli jako bájný Hérakles, který Atlantovi málem naletěl a musel by tak nést nebesa místo něj. Pokud Vás na vršku tišnovského Olympu alias Sýkoře bude někdo přemlouvat ať za něj chvíli podržíte nějakou skálu nebo klenbu, že Vám donese třeba zlatá jablka Hesperidek, v žádném případě na to nepřistupujte. Nemuselo by Vát to potom projít Héraklovi - Acer Atlasus není žádná naivka.

Vyjíždíme na kopec do Pejškova. I když ještě není vidět žádné z původních obydlí, vítají nás vršky lip. Děti volají jeden přes druhého: „Už jsme tady! Koníci! A ovečky! Vystupujeme!“. Malá Gaila nám běží naproti, jsme očekáváni. Po těle se mi rozlévá příjemný pocit. Začíná další půl den na farmě, kde vše, co se právě dělá, má svůj smysluplný řád.

Když se přiblížíme k lipám, upoutají mne barevné kytky ve váze, položené na základech starobylého křížku. Zdá se, že je místními uctíván, protože kdykoliv přijedeme, květiny jsou čerstvé. Dozvídám se, že lípy sloužily jako vstupní brána – byly vysazeny na staré cestě do Vohančic a vytyčovaly místním při návratu domů jasný směr. I když je cesta rozoraná a její zmizení z krajiny si už člověk ani neuvědomí, měli jsme možnost si ji projet. Při pohledu na obdělané pole vzpomínám, jak jsme ho v zimě sjížděli hlubokým sněhem na saních, které táhly koně.

Na dohled je také louka za sadem, kde jsme v létě pomáhali obracet seno. Byl výjimečně horký sluneční den a velká pravděpodobnost, že se tráva úspěšně dosuší a před nastávajícími dešti ještě sklidí na půdu. Děti zkoušely hrabat, nabírat seno nebo si hrály u křížku, kde jim lípy skýtaly přístřeší a ochranu před pálivými paprsky. Po práci jsme si společně lehli pod koruny stromů a pozorovali nebe skrze listy.

Teď začíná podzim. Než dojdeme na farmu k Julii, děti se s lípami a křížkem pozdraví a pak můžeme dohonit Gailu, která volá: „Mamíí, kdy budeš stříhat toho berana?“

Pohádka o červeném buku
Nevěříte na Malenky? Po tomto příběhu možná budete. V jednom zámeckém parku, v jedné vesnici stojí jeden starý strom. Je tichý a důstojný. Lidé kolem něho chodili a nijak zvlášť si ho nevšímali. Jen občas se někdo zastavil a v duchu si řekl: ,,To je ale krásný strom!“, ale jinak se o něj nikdo nezajímal. Strom ale není tak tichý a obyčejný, jak se zdá. Za letních nocí, když v parku nikdo není, se jeho mohutný kmen otvírá a z něj vylétají maličké víly. Vysoké jsou asi jako palec a na zádech mají motýlí křidélka. Oblečené jsou jen v lístcích květin, o které se starají. Mají totiž čarovnou moc urychlovat růst rostlin. Létají sem a tam celou noc a pečují o květiny. K ránu, když začíná svítat, vracejí se zpátky domů do svého stromu, který se za nimi opět zavře. Za to, že je jejich domovem, se mu Malenky taky odměnily. Každý rok, když přichází podzim a sluníčka ubývá, se jeho listy začnou barvit krásně do červena a žádný kolemjdoucí ho už nepřejde bez povšimnutí.
Lucie Bartůšková, 8.třída

Tuhle hrušku jsem poprvé objevila při cestě z řikonínského nádraží , kdy jsme si cestu nasměrovali přes Újezd, Dolní Loučky a Mezihoří dpmů do Tišnova. Osamělý vzrostlý strom, od kterého je báječný výhled do údolí Loučky. Vedle vrcholu Střemchoví je vidět hřbet Květnice, vlevo se zvedají kopce nad obojími Loučkami, Dolními i „separatistickými“ Horními. Ideální místo k posezení a zadumání v kterékoliv roční době, kromě zimy, kdy je lépe se rychle odpíchnout a sjet do údolí, kde vítr tak nefičí.

Podle ústně předávaného vyprávění prý na jaře koncem 2.světové války přes Tišnov táhla kočovná skupina lidí, kteří jinan chtěli skácet na palivové dříví na oheň. Domnívali se, že jde o uschlý neduživý strom, protože jinany ve srovnání s ostatními stromy rostoucími u nás raší poměrně později. Skutečnost, že tento krásný exemplář tu stojí dodnes a že v myslích Tišnováků tato historka uvízla, svědčí o tom, že už tenkrát měl tento jinan své ctitele a ochránce. S potěšením mohu konstatovat, že je má i dnes, a to mezi tišnovskou školní omladinou. Z jejich řad také vzešel spontánní návrh na jeho nominaci do této ankety při jedné z podzimních botanických vycházek, jejíž trasa vedla kolem nemocnice.

Vypravte se na Veselský chlum – vyšplhejte po turistické značce z Borače nebo Lomnice do nadmořské výšky 570 metrů a budete odměnění jedním z nejkrásnějších kruhových rozhledů v okolí Tišnova. Málokde máte pocit, že jste tak blízko obloze jako zde. Obejděte si celý vrchol a všimněte si také rázu krajiny. Střídají se tu travnatá lada, loučky, keře a dosud obdělávaná pole. Nepravidelně po jejich obvodu se dochovaly kamenné zídky z plochých kamenů vybraných z půdy. A právě tyto zídky jsou lemované třešněmi různého stáří a druhu. Není to sad, ani stromořadí, jsou to jednotlivé hrdé stromy, zdravé a otužilé. Žádná z třešní nevyniká mimořádnou výškou nebo rekordně silným kmenem, ale přesto je nemůžete přehlédnout. Zjara vás okouzlí bělostnými korunami, které vnímáte na pozadí modré oblohy a v létě potěší velkými šťavnatými plody. Na podzim sledujete zápas šarlatově červeného listí s poryvy větru a v zimě obdivujete tvar stromu a stavbu větvoví. Na vrcholu kopce jste jen vy, stromy, vítr a volnost dalekého horizontu.